Pojmem videomapping se obecně označuje projekce na trojrozměrný objekt. V současné době zažívá obrovský boom a postupně prorůstá do nových oblastí jako je například galerijní prostor, divadlo či reklama.
Nejznámější a zároveň i nejrozšířenější využití se nyní objevuje ve formě osvětlování budov. V Čechách se videomapping dostal do povědomí veřejnosti především díky povedené projekci na Pražský orloj a na serverech pro sdílení videa je možné najít desítky podobných velkolepých projektů. Díky videomappingu lze snadno změnit vizuální podobu domu k nepoznání, pracovat s jeho architektonickými segmenty a připravit tak lidskému oku efektní prostorové iluze. Ačkoliv se ale jednotlivé projekce graficky dost odlišují, mnoho výtvarných postupů se objevuje stále dokola. Člověku, který tuto scénu jen trochu sleduje, se i přes neoddiskutovatelnou složitost promítaných děl začnou vznikající projekce brzy jevit jako poněkud neoriginální. Jen zřídka kdy přijde někdo s nevšedním výrazovým prostředkem. Můžeme se tak spolehnout, že při sledování projekce na budovu uvidíme iluzi vysunujících se cihel, rozkladu fasády na padající části a spoustu dalších typických efektů.
Ve většině projektů se tak videomapping stává určitým spektáklem, nebo též jakousi formou bez obsahu. Taková projekce má zaujmout především tím, že je to něco nového, neokoukaného a někdy též monstrózního, ale na nějakou významovou hloubku se zapomíná. Stačí, že na diváky zafunguje WOW efekt, všichni jsou spokojeni a může se jít domů. Kde je ale nějaká myšlenka či sdělení?
Možná je příliš brzy na takovou kritiku. I když pravděpodobně spousta budoucích projekcí zůstane i nadále na této obsahově vyprázdněné úrovni, lze očekávat, že tvůrci teprve objevují možnosti výrazových prostředků, které lze s videomappingem propojit. Jako příklad je možné použít nově se objevující narativní obsahové složky pracující s kontextem či historií daného místa či budovy.
Otázkou ovšem zůstává, zda-li je vůbec pro požadovanou kreativitu ve videomappingu budov dostatečný prostor. Samozřejmě pokud nebudeme brát v potaz strukturu fasády a tu použijeme pouze jako prostor pro velkoplošnou projekci čehokoliv, jsou možnosti prakticky neomezené, protože tak vlastně pracujeme s médiem filmu, kde je možné vyjádřit leccos. Není ale jisté, zda se v tomto případě vůbec jedná o videomapping. Osobně si totiž myslím, že o videomappingu lze mluvit jen v momentě, kdy se strukturou osvěcovaného povrchu nějakým způsobem počítáme a nějak s ní pracujeme (to ostatně vychází už ze slova mapping, které odkazuje na jakési formování datového zdroje na jiný, předem známý rozsah). Fasáda historických budov ale může být často natolik komplexní, že je třeba se jí přizpůsobit do takové míry, že už nemusí být snadné najít dostatek prostoru pro vyjádření nějakého složitějšího příběhu či myšlenky.
Snadno nám z těchto úvah vyplyne, že pro zkoumání možností videomappingu je potřeba především opustit tolik oblíbené domovní fasády a začít přemýšlet o jiných objektech, které nám nabídnou dostatečnou variabilitu a prostor pro hledání nových postupů. Pro spoustu lidí neříkám žádnou novinku, protože původní videomapping s fasádami zcela jistě nepočítal a soustředil se právě na všemožné jiné trojrozměrné předměty. Rád bych pouze upozornil na určitou slepou uličku v podobě osvěcování budov, do které se většina tvůrců momentálně vydává (často ovšem i záměrně s vidinou dobrých peněz). Proto jsem vybral některé starší i novější projekty, které se snaží hledat jiné cesty než tolik známý videomapping na budovy. Neříkám, že hned všechny vyjadřují nějaké myšlenky. Vidím je ale jako další varianty videomappingu, které mají potenciál se rozrůst do něčeho zajímavějšího.
Povedené realizace videomappingu na různé předměty najdete v příspěvku 10 Remarkable Videomapping Projects