(volně podle Pierra Lévyho)
S nástupem moderních digitálních technologií se kolem nás začíná vytvářet zvláštní prostor plný informací. Je nehmatatelný a přesto zásadním způsobem ovlivňuje životy nás všech. Dovoluje nám lépe komunikovat mezi sebou, rychleji organizovat okolní svět, vzdělávat se i relaxovat. Řeč je o kyberprostoru, o prostředí vytvořeném sítí počítačů a informačním oceánu, který v nich sídlí.
Bylo by ovšem celkem krátkozraké chápat kyberprostor pouze skrze jeho technologickou reprezentaci. Lze ho vnímat i v širším kontextu jakožto určitou platformu k realizaci našich myšlenek, jako prostor pro plnění našich přání a cílů. Každodenním používáním interaktivních a navzájem propojených přístrojů si osvojujeme nové způsoby chápání a řešení různých životních situací. Vzniká tak soubor technik, zvyklostí a uvažování, který nazveme kyberkultura.
Kyberprostor jako nástroj kolektivního vědomí
Podobně jako všechny dosud vytvořené nástroje, lze i kyberprostor chápat jako jistý druh rozšíření lidského těla. Zatímco však v minulosti byly tyto extenze používány spíše jako pomůcky pro přímé přetváření fyzického světa, dnešní digitální zařízení nabízejí i další pomyslnou vrstvu, která je schopná ukládat a zpracovávat lidské myšlenky. Pokud bychom tedy chápali dřívější nástroje jako vylepšení schopností našich končetin, můžeme nahlížet na počítače jako na rozšíření schopností lidského mozku. Zaznamenávat myšlenky samozřejmě bylo možné již dříve před nástupem informačních technologií a to pomocí obrazů, písma a knih. Žádný takový systém ovšem nenabízel možnost informace automaticky zpracovávat a případně z nich odvozovat i nějaké další nové. A právě tím se počítače podobají fungování mozku.
Paralela mezi schopnostmi počítačů a mozku je poměrně zřejmá. Podobně jako člověk smyslovým aparátem vnímá z okolí signály, které pomocí nějakých kritérií vyhodnocuje, a následně se podle nich nějak zachová, má i výpočetní zařízení určité možnosti datového vstupu, zpracování a výstupu. Podobnost najdeme i v uchovávání informací, protože mozek i počítač mají potenciál ukládat nové informace a v případě potřeby je znovu používat.
Vzájemné propojení výpočetní techniky v jednu velkou síť ovšem nabízí ještě více. Je to především možnost přenášet data prakticky v reálném čase z jednoho zařízení na druhé a to i na velmi velké vzdálenosti. Pokud je možné si takto vyžádat či nechat zpracovat vzdálená data, nelze již jednotlivá zařízení chápat odděleně, ale místo toho o nich přemýšlet spíše jako o jednom jediném globálním počítači, který má střed všude a hranice nikde. A pokud každé ze zařízení má být rozšířením našeho mozku, snadno dojdeme k představě propojení všech lidských mozků v jeden velký celek přístupný všem (resp. těm, kteří o to mají zájem).
Pomocí takto propojených entit ovšem nesdílíme pouze strohá data, ale i určité znalosti, zvyklosti a způsoby přemýšlení. Díky kyberprostoru tak vytváříme určité kolektivní vědomí a právě to je základem celé kyberkultury. Zahrnuje uvedení do součinnosti mnoha procesů, budování společných pamětí či udržování různých stupňů kooperace. Vzniká tak vysoce dynamické prostředí, v němž má právo projevit se každý bez ohledu na věk, původ či stupeň vzdělání. Jedná se tak vlastně o představu McLuhanovy globální vesnice, která vrací do života člověka pospolitost, rozmělňuje hierarchii a dává dostatečný prostor pro demokratické smýšlení.
Nelze ale předpokládat, že vznik kyberkultury automaticky determinuje vznik kolektivního vědomí. Vytváří pro něj sice velmi příznivé prostředí, ale stále zůstává jen určitým nástrojem a je pouze na lidech, k jakým cílům jí budou využívat.
Virtualizace informací
Slovo virtuální většinou chápeme jako označení něčeho nereálného. Není tomu tak ovšem ve filozofickém smyslu, kde má tento výraz význam poněkud odlišný. Virtuální zde neodkazuje k něčemu, co musí být nutně nehmatatelné, ale spíše přiřazuje nějaké entitě určitý potenciál (opakem zde pak není reálné, ale tzv. aktuální). Pokud je něco virtuální, obsahuje to jakousi skrytou sílu, která má šanci se různým způsobem projevit (aktualizovat).
Vzhledem k digitálnímu charakteru výpočetní techniky tak můžeme prohlásit, že data uložená v počítačích jsou virtuální. Obecně se totiž jedná o téměř nekonečné množství jedniček a nul, které bez správné interpretace nedávají člověku prakticky žádný význam. Jde o strojová data, která mohou nést spoustu různých významů a záleží pouze na jejich konkrétním překladu do smysluplné podoby. Můžeme je přenášet na dálku a aktualizovat je v nesčetných variacích podle požadovaného souboru pravidel.
Virtualizace přináší do našich životů zcela nové způsoby chování, jednání a uvažování. Kyberprostor je totiž víceméně všudypřítomný a my si na tento fakt velice rychle zvykáme. Mnoho z nás má dnes přístup do sítě pomocí počítače, mobilního telefonu či jiného zařízení a to nám dovoluje získávat či poskytovat potřebná data nezávisle na místě a někdy i na čase. Kolem nás se tedy rozprostírá virtuální oceán informací a my používáme své vstupní brány k tomu, abychom z něj lovili požadované informace v takovém formátu, který je v danou chvíli relevantní. Nezávislost na místě a virtualita dat pak napomáhají vzniku zcela nových typů společenských organizací a mnohdy efektivnějších způsobů spolupráce.
Jak je vidět, virtuální nemusí být nutně jenom informace. Vzhledem k přesunu mnoha aktivit do kyberprostoru můžeme sledovat, jak se virtuálními stávají i mnohé druhy odvětví jako je například hospodářství a vzdělávání, ale i mnohé další mezilidské organizace a procesy. Díky elektronickému bankovnictví se stávají virtuální naše finance a s masivním nárůstem sociálních sítí dokonce i naše vlastní identita (i u té mimochodem platí, že může být aktualizována v mnoha různých variantách). Mnoho našich činností se tak odehrává v prostoru, který nemá vždy zcela jasnou strukturu a pravidla. To na jedné straně může vést k jistému druhu chaosu, na druhé straně však k neuvěřitelně vysoké míře adaptability na nové potřeby a požadavky.
Dynamická struktura kyberprostoru tak nabízí poměrně široké možnosti sebevyjádření. Dobrým příkladem může být hypertext, který boří hranici mezi rolí čtenáře a autora. Uživatel pohybující se na síti tak už není prostým příjemcem informací, ale zároveň se stává i svým vlastním navigátorem mezi velkou spoustou dat. K dispozici je mu navíc i mnoho nástrojů, které umožňují spojovat obsahy všemožných typů do zcela nových souvislostí podle jeho vlastní vnitřní logiky. Novým propojováním různých částí textů, obrazů a zvuků je tak možné vytvářet zcela nové významy, které do té doby nemusely být zcela zřejmé. I tento případ je dobrým příkladem filozofického pojetí virtuality, protože dokonce i data, která již svůj vlastní sémantický význam mají, obsahují zároveň i potenciál ke vzniku nových aktualizací mnoha různých podob.
Kyberprostor nabízí ovšem i další rozměry virtuality, jimiž jsou například simulace či virtuální realita. Zatímco mnoho dat v kyberprostoru je jen převedením informací z reálného světa do digitální podoby, existuje zde i možnost vytváření zcela nových virtuálních světů, jejichž přirozený obraz neexistuje. V tomto smyslu jsou digitální obrazy uložené v paměti počítače méně virtuální, než takové, které jsou vypočítávány v reálném čase na základě určitého datového modelu a vstupních parametrů. Jako příklad mohou posloužit různé typy herních světů, či programy pro testování vědeckých hypotéz pomocí fyzikálního popisu reality. V případě hry je tak k dispozici nekonečné množství různých obrazových sekvencí, z nichž ovšem hráč aktualizuje vždy jen část.
Podle dosud popsaných skutečností tedy vidíme, že počítač nemusí být pouhým nástrojem pro tvorbu a zpracování obrazů, zvuků a textů, ale je to především vykonavatel virtualizace a následných aktualizací všech možných druhů obsahů a významů.
Všeobecnost bez totality
Kyberprostor se neustále rozšiřuje a počet jeho uživatelů kontinuálně roste. Vzniká mnoho dat úplně nových, ale též se digitalizuje velké množství informací vzniklých před masivním nástupem výpočetní techniky. Tento růst je způsobený vysokou mírou adaptability, která umožňuje přijetí všech možných typů obsahu. To je velmi výhodné pro podporu kolektivního vědomí v tom smyslu, že kdokoliv s přístupem na síť do ní může vkládat svoje myšlenky a je možné v ní provozovat čím dál větší spektrum aktivit. Kyberprostor je tedy v tomto smyslu univerzální.
Pierre Lévy nazývá tuto vlastnost jako všeobecnost a popisuje ji jako schopnost zachycovat rozmanitost lidské mysli. S každým přijetím nové informace se kyberprostor stává univerzálnějším, ale zároveň i chaotičtějším. Společně s masivním nárůstem dat je pak způsobeno, že z hlediska jednotlivce už není možné postihnout svět informací jako celek, jak tomu snad ještě mohlo být v dobách vzniku rozsáhlých encyklopedií. Člověk má jen omezenou kapacitu mozku a je tak schopen pojmout jen výsek současného lidského vědění. Z toho je patrná nutnost spolupráce mezi jednotlivci i skupinami, k čemuž ovšem síť díky svojí univerzalitě vytváří ideální prostor. Všeobecnost pak znamená možnost propojit každého s každým a tím se stává základem fungování dnešního globalizovaného světa.
Rozdílnou míru všeobecnosti je možné pozorovat napříč historií lidstva ve vztahu ke komunikačnímu médiu, které bylo v dané etapě dominantní. V dobách mluveného projevu například bývalo sdělení silně vázáno na okolní prostředí a nebylo tak snadné ho jednoduše přenášet mezi různými skupinami lidí. Přechodem k písemnému projevu ale vzniká potřeba formulovat informace tak, aby byly schopné existovat nezávisle na místním a časovém kontextu. Tím se jejich univerzalita dále zvyšuje a podobný trend je později patrný i při nástupu masových médií a nyní i ve světě kyberprostoru.
S počátkem používání písma se tedy začínají jednotlivá sdělení formulovat tak, aby byla pochopitelná napříč různými kontexty. Zároveň s tím ovšem došlo i k tomu, co Lévy nazývá totalitou, neboli k sémantickému uzavření informace. Text totiž musí být napsán tak, aby mu byl schopen porozumět kdokoliv bez ohledu na místo a čas. Toho může být dosaženo buď podrobným popisem prostředí, do kterého sdělení zapadá, nebo též redukcí obsahu na takovou míru, aby ho bylo možné pojmout víceméně intuitivně. To ovšem neplatí pouze pro písmo, ale i pro masová média, která sází na zhuštění informace do pouhého emocionálního působení.
Všeobecnost a totalita vždy měly mnoho společného, často to vedlo k mnoha rozporům. Zatímco totalita se totiž snaží redukovat obsah sdělení na společného jmenovatele, všeobecnost napomáhá neustálému vzniku nových kontextů. Na jedné straně tak máme snahu ničit lokální významy pomocí globálních a na druhé straně snahu přesně opačnou, tedy rozmělňování globálních smyslů pomocí lokálních významů. Jak si ale hned ukážeme, snadným řešením těchto vzájemných rozepří může být virtuální počítačová síť.
Kyberprostor totiž nabízí revoluci v podobě všeobecnosti bez totality. Umožňuje pracovat s libovolným typem obsahu, nicméně díky vzájemnému propojení jednotlivých informačních celků není problém zasadit si sdělení do určitého kontextu a tím jej zbavit sémantického uzavření. Všechno je chaoticky provázané do různých významových celků a informace je tak snadno pochopitelná napříč místem i časem. Pokud nám není smysl nějakého sdělení jasný, můžeme snadno pomocí hypertextových odkazů prozkoumat příbuzné informační okolí a celou věc si vyjasnit. A v takovém prostředí se jen těžko bude dařit totalitě.
Čím je systém univerzálnější, tím hůře lze jakoukoliv informaci totalizovat. I když se jistě čas od času někdo pokusí vytvořit sémanticky uzavřené sdělení, velmi pravděpodobně se najde i dostatek uživatelů, kteří k ní připojí svůj vlastní komentář a její dříve ohraničený význam znovu rozdrobí či rozvětví do dalších rozměrů. Každým dalším propojením se tak do kyberprostoru vnáší různorodost a s ní i prvky lidské rozmanitosti, jedinečnosti a neuspořádanosti.
Závěr
Kyberprostor jako takový nemá žádný konkrétní směr či cíl. Vytváří pouze interaktivní prostředí pro vzájemnou mezilidskou komunikaci. Díky své otevřenosti dává dostatečný prostor zdravé demokratické společnosti a pokračuje v humanistických tendencích osvícenské filozofie. Umožňuje tak mnoha lidem žít nezávisle na zkostnatělých hierarchických strukturách a vnáší do jejich životů svěží vítr v podobě plnění mnoha snů o svobodě.
Můžeme mít samozřejmě intuitivní pocit, že celý systém je poměrně křehký a jeho provoz je zcela závislý na dostatečném množství elektrické energie i dalších nestabilních faktorech. Můžeme tak jen doufat, že lidstvo najde prostředek jak vznikající problémy vyřešit, aby kyberprostor a s ním související kyberkultura mohly dále vzkvétat. Díky propojení mnoha přemýšlivých lidí je ale dosti pravděpodobné, že se tomu tak stane právě za pomoci kyberprostoru.
Použitá literatura
Lévy, Peirre: Kyberkultura. Praha, Karolinum 2000
McLuhan, Marshall: Jak rozumět médiím, Praha, Odeon 1991