Digiální umění a bienále Enter 5

V polovině dubna 2011 proběhlo v Praze bienále digitálního umění Enter 5 – Datapolis, které si klade za cíl mapovat současnou scénu jak českých, tak světových umělců působících na tomto pomezí vědy a techniky. Letošní téma bylo zaměřeno na “město v informačním věku” a k vidění tak byly především instalace, které nějakým způsobem zpracovávají ty nekonečné obsahy dat, kterými se denně stále více zaplňuje námi tvořený a všeprostupující kyberprostor. Kromě výstavy v Národní technické knihovně program festivalu zahrnoval i workshopy, přednášky a audiovizální představení. Já jsem se na festival vypravil především kvůli výstavě, a tak bych rád zprostředkoval moje dojmy z celé akce a nakonec se i zamyslel nad zvláštní povahou digitálního umění.

Zmatená data

Když jsem přišel do NTK, probíhal právě blok přednášek, a tak jsem ze zvědavosti nakoukl dovnitř. Slovo měl zrovna Josef Šlerka, hlava oboru Studia nových médií na FF UK. Stihl jsem už jen konec jeho proslovu, ale stačil jsem zaznamenat, že šlo o prezentaci nějakého projektu pracující s geolokací uživatelů. Hovořilo se například o projektu, který získával data ze Twitteru, a poté na základě analýzy slov a lokalizace uživatele generoval mapu světových měst. Ta pomocí barevných ploch zobrazovala, v kterých částech se pohybovali turisté či místní obyvatelé. Pan Šlerka je velkým nadšencem pro obor, proto mě trochu mrzelo, že jsem nestihl celou jeho prezentaci. Tím spíše, že zbytek času vyplnil svým proslovem pan Petr Šourek, pátrající po historicko-filozofickém významu pojmu data. V jeho příspěvku bylo těžké odhalit nějakou pevnější myšlenkovou linii, a celý projev bylo do jisté míry přeskakování z jedné hluboké metafory do druhé. To na mě bylo opravdu silné kafe a tak jsem po určité době snahy o pochopení jeho sdělení začal brát celý výklad spíše jako takovou surreální one-man show. Z přednáškové části jsem si tak odnesl rozporuplné pocity, ale pevně věřím, že probělo mnoho jiných zajímavějších a přínosnějších příspěvků.

Ryba na vozíku

Po skončení bloku jsem se pro jistotu přesunul do galerie prohlédnout si vystavená díla, což mě bavilo o poznání více. Zde bylo umístěno několik instalací a objektů, pracujících s nasbíranými daty z různých typů zdrojů, a dále pak dokumentace různých děl prezentovaných na obrazovkách monitorů.

První co zde zaujalo oko diváka byl motorický invalidní vozík s připevněným akváriem a malou rybou uvnitř (Machine 2 Fish). Její pohyb byl seshora snímán kamerou a podle toho jakým směrem plavala, tam se automaticky pohyboval i celý vozík. Zvíře, které jinak nemá schopnost se pohybovat po souši, tak nově získalo prostředek překonávající přírodou dané omezení, podobně jako spousta typů zařízení, které mohou pomoci člověku vypořádat se s jinak nemožnými typy činností. Za úvahu však stojí i fakt, že ryba o svém počínání něměla sebemenší tušení, stejně jako člověk často netuší jaká data o sobě prozrazuje, jak je s nimi nakládáno a jak zpětně ovlivňují jeho pohyb v prostoru.

Dalším významným prvkem výstavy bylo dílo Face to Facebook. Jeho autoři vytvořili skript, který stáhl veřejně dostupné informace z jednoho miliónů uživatelských profilů na FB. Následně nechali zanalyzovat profilové fotky softwarem na rozpoznání obličejů, dle získaných dat rozělili profily dle několika kategorií a to vše nahráli do falešné internetové seznamky. Projekt je poměrně slavný a medializovaný, což vyústilo mimo jiné v bitvu právních zástupců obou stran. Projekt tak opět upozorňuje na různé nekalé praktiky, které mohou být prováděny s osobními daty uživatelů různých sociálních sítí.

Výčet a popis všech děl by poměrně vyčerpavající, nicméně valná část zbytku výstavy těžila z dat získaných prostřednictvím Twitteru nebo informací o geolokaci různých osob či předmětů. Z Twitterových instalací mě zaujala trička, která měla potisk tvořený na základě analýzy nejčastěji použitých slov v určitém časovém období a nějakém konkrétním míste. Jak sám kurátor výstavy Pavel Sedlák pro Českou Televizi naznačil, je tak možné vytvářet si design triček například na večer do klubu, přičemž tričko bude fungovat jako extrakt sociálního zpravodajství daného dne a daného města. Na podobné bázi fungovala i instalace s několika metronomy, kdy každý z nich byl přiřazen nějaké světové desitnaci a kmital rychlostí související s počtem nových tweetů zasílaných v reálném čase v příslušném měste. Z geolokačních děl mě pak zajalo například trackování jednotlivých kusů elektrického odpadu a následné generování cest, ukazujících kam a kudy putuje náš odpad.

Povaha digitálího umění

Pokud bych měl zhodnotit výstavu jako celek, byl jsem jakožto nadšenec pro tuto oblast umění zcela spokojen. Až na pár nefunkčních instalací (což bohužel nebývá na podobných typech výstav v Čechách ničím nebvyklým) jsem měl možnost shlédnout mnoho zajímavých techologicko-uměleckých objektů, které smazávají dříve tolik vysokou hradbu mezi těmito zdánlivě nesouvisejícími obory lidské činnosti. Přesto mi bylo jasné, že podobný typ výstavy je už ze své podstaty zaměřený na poměrně úzký výsek návštěvníků galerií. Vzpomněl jsem si díky tomu i na třetí ročník Enteru, který jsem navštívil s tehdejší přítelkyní a ta, ačkoliv se o umění zajímá, tím tehdy příliš oslovena nebyla. Prý že to žádné umění není, spíš jen takové elektronické hračky.

Ono totiž digitální (chete-li interaktivní) umění má docela zvláštní povahu. Často bývá podmnožinou umění konceptuálního a tudíž bývá k jeho pochopení třeba přečíst leckdy dlouhý přiložený abstrakt. Z toho plyne, že pravý význam těchto děl mívá spíše filozofickou podstatu, než tu materiální a řemeslnou. Poté co přišel se svým revolučním pohledem na umění tolik citovaný Marcel Duchamp, můžeme tento přechod k filozofování vídat na výstavách stále více a někteří s ohledem na tuto skutečnost hovoří až o krizi v dnešním postmoderním umění. Stačí vystavit prakticky cokoliv, napsat k tomu koncept a umělecké dílo je hotovo. Toto ovšem dle mého neplatí až tak docela u digitálního umění. Uvedené hledisko filozofické podstaty sice může přetrvávat, ovšem nově se ve hře objevuje nutnost dílo naprogramovat, případně i sestavit z elektrických součástek. A ačkoliv to může třeba někomu připadat přitažené za vlasy, digitální věk a částečný přesun lidské mysli do kyberprostoru najednou staví tyto programátory do role novodobých řemeslníků, kteří vyměnili dláto za myš s klávesnicí. Do jisté míry se tedy dostáváme zpět k tomu, že umělec krom toho, že dílu vtiskne svoje vnitřní pocity a myšlenky, musí ovládat i nějaké to řemeslo. Z tohoto pohledu se dostáváme z uváděné krize opět do prostoru, kde umění dostává svého původního významu, tedy něco umět.

Zářná budoucnost ?

Hlubší a masovější integrace virtuálního prostředí do našich každodenních životů probíhá až v rámci několika posledních let, a proto může být pro leckoho těžké tuto změnu reflektovat a vytvořit si kolem sebe nový myšlenkový i hodnotící aparát. Nezdráhám se však předpokládat, že až se lidstvo přestane nových technologií bát, až je přijme jako běžnou součást okolního prostředí a začne chápat jejich principy, přirozeně se změní i náhled na podobu umění a digitální umění se tak stane i přes svou až metafyzickou podstatu obecně přijímaným.

Sdílejte na sociálních sítích

One Response

  1. Enter 5 » Archive » Festival ENTER 5 2011 v médiích

    [...] blog.lzice.comDigiální umění a bienále Enter 5 [...]

Leave a Reply

(Spamcheck Enabled)